Všechno to začalo 27.5. 2011. Měl jsem rozečtenou knihu „Born to run“. Už jsem absolvoval „Bad water“ – jeden z nejtěžších ultravytrvaleckých závodů světa. Sice pouze ve vzpomínkách Scotta Jureka, ale vyprávění bylo tak poutavé a tak inspirující, že jsem se zvedl od knihy, nazul „botasky“ a vyrazil do terénu. Měl jsem takové odhodlání, že jsem bez přípravy a jakéhokoliv tréninku uběhl 8 km, celé po špičkách a narovnaný jako Tarahumárský Indián. Po návratu jsem dočetl asi posledních 50 stran knihy a druhý den vyrazil znovu. Nadšení bylo úplně stejné, ale bolest lýtek obrovská. Ovšem to, co mě po kilometru vrátilo domů, byla nepřekonatelná bolest postranních vazů v kolenou. Ten den jsem to vzdal, ale další dny to zkoušel znovu a znovu. Dal jsem si dvě předsevzetí – budu běhat po špičkách a musí mne to bavit, tzn. nepřekračoval jsem určitou mez úsilí, za kterou už to bylo nepříjemné.
Článok pokračuje pod reklamou.Tu bude reklama pre neregistrovanych uzivatelov
Nutno říci, že jsem nezačínal z pozice „pivního skauta“. Jsem bývalý výkonnostní sportovec, tělocvikář a posledních 8 let se zabývám zdravou výživou. Ovšem vytrvalostní běh pro mne byl velkou neznámou. Hlavně jsem nerozuměl tomu, proč někdo běhá delší tratě a proč bych to měl dělat já ? – to už vůbec ne. Mojí nejdelší tratí bylo 1 500 m a to jenom proto, že byla součástí desetiboje, mé nejoblíbenější disciplíny. Všechno nad 1500 m už pro mne bylo ultra. Běhal jsem rád a rychle, ale ne dlouho. A také téměř před dvaceti lety.
Dnes je mi 44 let a mám za sebou téměř rok běhání. Na 60m jsem asi o půl vteřiny pomalejší než v dobách největší slávy, výkon v desetiboji bych určitě nezopakoval, ale moje vytrvalecká forma je absolutně nejlepší v životě a to jsem teprve na začátku. Ale ve skutečnosti nejde o to, jestli zaběhnu příští půlmaratón za hodinu a půl, nebo si koupím pětiprstky nebo minimalistickou botu od NewBalance s nulovým převýšením mezi patou a špičkou nebo si pořídím sporttester za 3-10 tisíc od Garmin. Ano jsou to všechno věci, které vás tak trochu pohltí, když vstoupíte do stále se rozšiřujícího světa běžců, ale nejsou nutnou podmínkou. Dnes jsem vyběhl z domu v trenýrkách v triku a v botách, které mají naběháno určitě min. 1 700 km. Strávil jsem přes 2 h na čerstvém vzduchu, měl s sebou svého nejvěrnějšího běžeckého partnera psa Rona a kochal se krajinou. Od rozkvetlých stromů, přes ostříhané a navázané vinohrady jsem se dostal až do lesa. Celkem jsem naběhal 19 km v nádherném terénu a znovu posunul hranice osobní svobody. Běh je po chůzi určitě nejpřirozenější a nejsvobodnější způsob pohybu. Při běhu se mi nádherně vyčistí hlava a napadají mne věci, na které bych doma u počítače nikdy nepřišel. Také při běhu mantruji. Naše mysl je v tomto úžasná. Zjistil jsem, že jsem schopen neustále opakovat na pozadí mantru a ještě mi chodí zajímavé nápady, tak proč toho nevyužít.
Článok pokračuje pod reklamou.Tu bude reklama pre neregistrovanych uzivatelov
Jedná se vlastně o úžasný fyzický a psychický detox. V tom pracovním kolotoči se kolikrát semelou takové věci, že máte chuť zavřít firmu, vyhlásit osobní bankrot nebo požádat o rozvod. V tuto chvíli je nejlepší se sbalit a vyběhnout. S největší pravděpodobností se vrátíte s chutí a energií pro založení nové firmy, svojí polovičku uvidíte zase v tom lepším světle a nebo to minimálně všechno se ctí ustojíte. Vyběhněte třeba v centru města jako to dělá naše největší ultravytrvalecká hvězda Daniel Orálek, který denně vybíhá z firmy v centru Brna a za pár minut je na periferii. Nebo vyběhněte na boso, jako to dělá přes dvacet let náš nejlepší reflexní terapeut Julius Pataky. Ušetříte na obuvi a vašemu tělu to jedině prospěje. Ať už v botách nebo na boso, ve městě či v přírodě, hlavně buďte svobodní.
Na závěr vám prozradím mantru nedávno zesnulého milovníka běhu, hlavního hrdiny knihy „Born to run – Zrozeni k běhu“ přezdívaného Caballo Blanco (Bílý kůň).
Ta mantra zní : „ FREE RUN “
Zbyněk Selucký